Dvanáct apoštolů (2.10.2005)Hned jak se probudím tradičně dopisuji do deníku včerejší zážitky. Opět se vydávám do města pro chleba. Skály jsou stále mokré což prozrazuje zelená barva skal.1) Na lezení to dopoledne určitě nebude a tak bych rád vyrazil na Grosse Heilige2) k jeskyni dvanácti apoštolů. Katka si čte a nejeví zájem, že by chtěla jít také. Vyrážím tedy sám.
Procházím přes město kolem kostela a začínám stoupat k typické dominantě Meteory, malé, ale krásné věži Spindel3). Procházím kolem hřbitova a po cestě z pražců stoupám dál. Kolem jakési budovy procházím dále do lesa. Cesta je to krásná, připadám si jako v pralese. Zem i stromy potažené břečtanem, uzounká pěšinka, vlhko a stoupání. Po nějaké době na mě přes stromy zasvítí bílá stěna Spindlu, který je kousek ode mě. Zahýbám za ním vpravo a neznačenou cestou s jistými obavami o správnost směru pokračuji dál snad na Grosse Heilige. Cesta vede korytem podél skály a pak traverzem vlevo k vytesaným schodům. Traverz je zajištěn ocelovým lankem. Přicházím až ke kříži v sedle a přede mnou se otevírá krásný pohled na Kalambaku třista metrů po mýma nohama.
Vracím se kousek zpátky a po nevýrazných stupech, často spíše intuitivně hledám cestu výše k místům, kde by měla být ona jeskyně. Je zde krásná loučka se žlutými květy a jinou flórou jež jsem ještě nikdy neviděl. Po čase jsem u jeskyně. Je asi 15 metrů vysoká a do nitra se zužuje. V nejužším místě jsou jakési obrazy svatých. Opatrně se začínám vracet. Místy mokré stupy v sestupu nejsou úplně to pravé, ale naštěstí adheze prestiží je dostatečná a bezpečně sestoupím zpět ke Spindlu. Pěkně se roztrhaly mraky a tak mě začínají svrbět prsty. Dolů z kopce místy běžím. Potkávám několik lidí od nás jak stoupají cestou vzhůru a chystají se lézt na Spindl. Docházím do kempu a Katka k mé radosti navrhuje lezení což pochopitelně neodmítám. Jak jinak? Chtěla by se podívat do jižního sektoru, proti čemuž také neprotestuji a tak za chvilku vyrážíme.
Vedu Katku cestou jež jsem ráno objevil a za chvíli již stojíme pod Spindlem. Už je tu povícero lidí a tak se přesouváme k menší věžičce Sourloti kind. Nedá se moc použít slovo přesouváme protože ve skutečnosti se prodíráme pichlavým trnitým křovím. Cesta co jsem z nouze vybrali je dvou délková Kindlkante V+. Stěna se mi vůbec nelíbí. Je tvořena velkými valouny s minimem tmelu mezi nimi.Nad prvním kruhem to raději balím, ty velké balvany mě děsí. Pak jdeme hledat tříhvězdičkovou4) šestku Hypotenuse na Sourloti. Už zde cosi lezou dvě dvojky od nás. Bohužel vyhlédnutá cesta není v průvodci co máme sebou, mám jen ručně vyhotovený nákres, který jsem spáchal podle vypůjčeného průvodce včera ve stanu. Nakonec rozhoduji. "Zkusíme to tudy," a od štandu, kde před chvílí jistili kluci se vydávám šikmo vlevo velkými valouny. Nacházím kruh a dobírám Katku. No dál uvidíme jak to půjde a zda jsme v cestě. Šikmo vpravo vede linie borháků. Tak tedy vzhůru. Je to pěkné a jemné lezení plotnou. Vzdálenost mezi jištěním se pohybuje asi mezi 4-6 metry dle aktuálních obtíží. Dolézám ke štandu, kousek vpravo zrovna štandují kluci lezoucí Linie des fallenden Tropfens5). O kus výše leze další dvojka od nás. Při dobírání Katky si prohlížím cestu nad námi. Nikde nevidím borháky, jen vysoko nad sebou kruh. Tady se cesta asi spojuje s tou co lezou kluci. Po dolezení Katky ke štandu musíme delší dobu čekat než odlezou kluci, aby jsme se v cestě vykřižovali protože další délky jsou nejspíš společné.
Konečně mohu lézt. První kruh je od štandu asi deset metrů a tak nadechnout a vzhůru. Cestou zakládám dva pochybné vklíněnce. Tato délka je poněkud méně jištěna a vzdálenost mezi kruhy se zvětšila na 6-8 metrů a rozhodně terén nezlehkl. Dolézám ke štandu a dobírám. Nejsem tu sám a tak pokecáme. Při jištění vidím, že vpravo ubíhá linie stejného typu borháků jako byl dole. Že by se zde naše cesta oddělovala? Směr by odpovídal mé nevzhledné malůvce. Když doleze Katka, rozhodujeme se to zkusit vpravo. Následuje opět pěkné jemné lezení občas proložené nějakým tím traverzem. Opět štand a další převážně traverzová délka do černého žlabu. Přelez do žlabu mi trochu dá zabrat, ale vlastní žlab je zajímavé kolmé lezení. Pak ještě traverz vpravo ze žlabu a je tu další a poslední štand. Při jištění jako vždy vyhlížím kudy vede cesta dál, ale jištění nevidět. No jistě bude někde za tím výšvihem, jen ho nevidím. Když je čas vyrazit dál nastupuji opět do brambořiště nad námi. Překonávám výšvih, za kterým tuším jištění a ono prd. Nic tu není. Intuitivně baletím po bramborách nejlehčím směrem k vrcholu 10-12 metrů bez zajištění. Lezení to je lehké, ale není tu prostor na chybu nebo vylomený chyt. To už jsem, ale na vrcholu a mohu dobírat. Katka dolézá a tak se můžeme odvázat. Jdu nás zapsat do knihy a odměnou mi je krásný pohled z vrcholu na druhou stranu. Pak již sedíme na sluníčku a čekáme až odslaňují kluci, aby jsme je neohrožovali kamením. Následuje trojnásobné slanění v součtu nějakých 120metrů. Balíme věci, sestupujeme do kempu, vaříme večeři a po setmění se s ostatními vydáváme do města do taverny. Večer trávím raději nad vínem než opět pít ten vosolap. [1] Okamžitě
jak trochu zaprší, dosud hnědý vyprahlý mech ve stěnách pookřeje
a zezelená. |
